Dotkni se sebe, diskomfortu i nebe.

Popeleční středa – vstup do půstu Popeleční středa je tichý začátek.

Nikdo netlačí. Nikdo nepřesvědčuje. Jen zve.

Popel prý připomíná pomíjivost.

Že nejsme trvalí, že nejsme ještě hotoví.

A zároveň, že jsme výjimeční.

Tenhle paradox na dnešku miluju.

Že obojí platí zároveň: jsme něčím skvělí a zároveň můžeme ještě růst.

Že se těšíme na začátek a zároveň budeme vyhlížet konec.

Půst pro mě už není krok jinam.

Je to návrat k něčemu, co je čistší a pravdivější.

Osmý rok po sobě dávám tělu méně –

méně cukru, méně mouky, méně zbytečností.

A pokaždé se ukáže totéž:

když tělo nemá nadbytek, hlava se ozve.

Možná jen proto, že má konečně prostor.

Půst není o odříkání silou.

Je o ochotě jít lehčí. S méně jistotami.

S menším hlukem.

Když tělo dostane méně, začne mluvit pravdivěji.

Když hlava ztichne, není prázdná, jen konečně slyší.

Protože čím víc naslouchám tělu,

tím méně musí hlava řídit.

A čím je hlava klidnější,

tím víc se může tělo opřít samo o sebe.

Silné tělo potřebuje klidnou hlavu.

Klidná hlava potřebuje silné tělo.

Letos k půstu přidávám psaní.

Krátké. Pravdivé. Jako záznam dechu. Jako všímání si.

Dnes jen vcházím. Zítra už budu dýchat v rytmu.